(repost z roku 2013)
Vydal jsem se uklidit svoji mysl, rozjetou projekty a „byznysem“, do ticha Sahary. Ve fyzické rovině to zní jednoduše, džípy vás vysadí uprostřed pouště, pak jdete za podpory několika beduínů a velbloudů se zásobami a za citlivého vedení Terezy 12 dnů napříč pískem a dunami. Ta hlavní práce se však odehrává pod povrchem a její výsledky jsou na řádkách blogu povětšinou nepředatelné. Pár postřehů se přesto pokusím zprostředkovat. Dnes začnu lekcí ze strategií, kterou mi poušť dala.
Na začátku každého dne dostanete azimut. Na provázku na krku máte buzolu, v batohu tři litry vody a povinnou výbavu na přežití, a jdete celý den sám pískem a dunami. Úkol je držet se azimutu a dojít - Insha'Allah - dá-li Bůh - na konci dne do dohodnutého místa, kde najdete večeři a svůj spacák a lidi, se kterými jste se ráno rozloučili.
Nejdřív to jde dobře. Buzola, azimut, vyberete orientační bod, půl hodiny šlapete, pak další orientační bod a takhle dokola. Do doby, než zjistíte, že karavana velbloudů, která určuje, kde bude večerní tábor, stanovený azimut nedrží. A sakra.
No, trik je v tom jít podle azimutu, ale současně si hlídat karavanu. Držet si ji na dohled, maximálně ji nechat zajít za duny tak, abyste ji později při vynoření na stejné duně zase na obzoru našli. A reagovat na změny směru. Kdo se držel celý den jen azimutu, ignorujíc, že karavana jde jinam, umřel.
Přijde mi, že to lze aplikovat na každou strategii - firemní, životní, kdovíjakou. Na počátku mít záměr, cíl, promyslet cestu, uzavřít dohody. Jít domluveným směrem. Ale přitom mít oči otevřené a reagovat. Kdo se rigidně drží počátečního směru a nepromítá do své cesty změny, které potká, umře.
